Na přehlídce 5. července 1946 představil svůj nejnovější výtvor – miniaturní dvoudílné dámské plavky, které nazval bikiny. Jméno dostali podle tichomořského atolu Bikini, na kterém jen o čtyři dny dříve Američané testovali jadernou bombu. „Menší než nejmenší plavky na světě“ své pevné místo na plážích našly až v uvolněných 60. letech.
„Výbuch“ v módní branži se odehrál v luxusních pařížských lázních Molitor, kde Réard (1897–1984) navzdory tehdejším pravidlům dobrého vkusu poslal na molo dámu, jejíž nejchoulostivější místa zakryl jen čtyřmi trojúhelníky z bavlněné látky pospojuje. Vzhledem k tomu, že se návrháři nepodařilo přesvědčit žádnou profesionální modelku, aby jeho miniplavky předvedla, ujala se role striptýzová tanečnice Micheline Bernardiniová.
Dva nevelké kusy tkaniny si oblékaly přitom už dívky hrající míčové hry na Sicílii ve 4. století našeho letopočtu. Archeologové je objevili na římských mozaikách čtyři roky po Réardových bikinách. I ve filmech pro pamětníky jsou k vidění ženy v plaveckých úborech ze dvou částí, ale ty měly ke skutečným bikinám ještě daleko – více zakrývaly než odhalovaly. „Jedny plavky, dvoudílné“ si prý nechal v roce 1866 patentovat i český všeuměl a génius Jára Cimrman.
Bikiny, tak jak jsou známé v dnešní podobě, ale skutečně vymysleli dva francouzští návrháři, kteří je rok po skončení druhé světové války téměř současně začali prodávat. První z nich, Jacques Heim, představil svůj výtvor nazvaný Atom na začátku léta 1946. Jméno odvodil od – na tehdejší poměry nepatrné – velikosti úboru. O tři týdny později pak Réard, původně strojní inženýr z Renaultu, zmenšil Heimův „koupací oděv“ na pověstné trojúhelníčky a triumfoval.
Na první bikiny spotřeboval Réard látku o málo větší než formát papíru A4. „Pokud je nepřevlečete snubním prstenem, nejsou to žádné bikiny,“ prohlašoval. Zvláště trojúhelník v oblasti hýždí byl i na dnešní poměry velmi skromný. Prodej zpočátku vázl, zvláště v upjatější Americe. Ještě v roce 1957 hlásal tamní časopis Mladá dívka: „Není třeba plýtvat slovy pro takzvané bikiny, protože je nemyslitelné, že by si dívka s taktem a vkusem mohla někdy obléci takovou věc.“
Ze soutěže Miss World konané v roce 1951 v Británii byly bikiny například vykázány, aby nezvýhodňovaly odvážné krásky před těmi stydlivějšími. Ale i Španělsko, Itálie a Portugalsko nejprve dvoudílné plavky zakazovaly; více se prosadili až poté, co se v nich ve filmu A bůh… stvořil ženu (1956) ukázala Brigitte Bardot. Příští slavná BB ale bikiny předvedla ještě dříve – a to v roce 1953, kdy se v nich odvážně slunila na pláži u filmového paláce v Cannes.
Bikiny zpopularizovala také první bondgirl Ursula Andress, když v roce 1962 ve filmu Dr. Ale vystoupila jako bohyně z mořských vln v bílých bikinách as nožem za páskem. O 40 let později ji v dalším pokračování o agentovi 007 Dnes neumírej napodobila snědá Halle Berry, která se však představila v oranžovém modelu. Od té doby obliba bikin, snad s výjimkou 80. a začátku 90. let, stoupala.
